PÍSEŇ ŽIVOTA (I.)

Než hvězdy pohasnou, a východ zrudne nachem,

než s tváře zmizí vám úsměvy po snu plachém,

já na cestu se dám.

Vše rád zas opustím, a za kloboukem kvítí,

zas volný, svobodný, chci širým světem jíti

jak dříve sám a sám.

Nic kroky nezdrží – radosti krátké chvíle,

ni sen váš o štěstí, příbytky vaše bílé,

a láska vašich žen,

pláč smutných očí tvých, ni objetí tvých ramen –

chci v světě zapadnout jak v širé moře kámen

a žíti sobě jen.

V tvých očích slzy zřím, a pochopíš mne stěží –

z dědiny silnice s topoly v dálku běží,

a láká duši mou.

Svou píseň svobody si srdce dále hude,

a klidný odejdu, ohnivé slunce rudé

než vyjde za horou.

Netruchli pro mne. Muselo tak býti.

Nezvrátí osud prosebný tvůj zrak.

A odejdu. Mne vábí kouzlo dálek.

Já tulák jsem a jako tažný pták.

A neptej se. Nic nezjeví ti slova.

Tam, popatř, hle, modravou oblohou

obláčky bílé do daleka plují

a neptáš se jich, kam a odkud jdou.

Co zemřít muselo, je mrtvo. Nech mne jíti.

A zapomeň. Nech mrtvé v hrobě spát.

Že neklidné mé srdce neztišíš svou láskou,

což neřekl jsem tobě tolikrát?

Že sny mé neklidné jsou. Nepokojná rána.

Tajemný šepot slyšet ve větvích?

Což neřekl jsem tobě tolikrát a znova,

že do očí se bojím hledět tvých?

Slyš, v háji kukačka jak voláním mne vábí.

V modravých dálkách leží šírý svět.

Kdo kouzlem jejich zlákán za modré šel vrchy,

ten nikdy už se nenavrátil zpět.

Za vrchy vzdálené se rudé slunce noří,

a plna tesknoty, snů marných přijde noc;

jak lodí bezmocnou hra vlny v širém moři,

mnou zmítá životem tajemná jakás moc.

Bludného poutníka, mne, z objetí štve ženy,

od prahu příbytků, mně cizí kouzlo jich;

jsou touhy moje marné všecky nezkojeny,

ať hýří životem den, večerem či ztich.

Za letní pohody a ve světovém vání,

za cílem neznámým životem bloudím sám –

Ptám marně osudu se, není smilování,

z tmy člověk vyšel, vstříc zas tajemným jde tmám.

Zeď nízká, kříže jen, smuteční vrby teskně

na hroby splývají jak slzy, tichý pláč –

obzory zvábí tě, kukačka volá v stráni,

však ti zde klidní jsou a nevzbudí se spáč.

A v žití klopotaném své těžké nesli břímě,

tak ze dne ke dni dál, teď dřímou pod drnem,

a život minulý jich, odešlý a dávný,

snad nyní zdá se jim jakýmsi těžkým snem.

Šli těžce životem a s hlavou nachýlenou,

květ nevzrost pro radost jim, nezazpíval pták –

já píseň v srdci svém a za kloboukem kvítí,

svou cestou žití jít chci lehkým krokem však.

V svém srdci nesu neklid svůj

a nesu svoje hoře.

Pod klidnou dřímou hladinou

tajemné hloubky moře.

Jsem jako list, jenž s větve sdrán

v podzimu větru dechem,

jenž letí, letí, neví kam,

zmítaný jeho spěchem.

V svém srdci nesu neklid svůj

a nesu svoje hoře.

Z přístavu pyšná plula loď,

teď leží na dně moře.

Dnes všude tolik radosti,

v zářivé, jitřní kráse,

a duše má jak slunce květ

jí chtivě otvírá se.

Dnes písní chci se rozepět,

jíž zvučí všecko kolem –

s popěvkem na rtech tulák jde

po cestách, lesy, polem.

Jako ten bílý obláček,

bez cíle chci jít dnes,

jenž pluje modrou oblohou,

a rozplyne se kdes.