PÍSEŇ ŽIVOTA (II.)

Jak těžký, černý mrak, když zastře slunce zářné,

jak mlhy podzimní, když po kraji se střou,

tak chvíle slunné dřív, mi zmizely, mé písně,

a moje radosti stajeny smutkem jsou.

Pod dýmem komínů jak příkrovem by těžkým,

kraj smutný, vyprahlý tesklivě umíral,

a netvor příšerný černými ústy šachet,

jak všecku svěžest by z těl mladých, z kraje ssál.

Těch život marný tu jak nevlídný by osud

v tom kraji proklatém byl s umíráním spial,

a čisté radosti, i sny a šťastné mládí

člověku vůlí zlou a nenávratně vzal.

Když v polích chodil jsem a bloudil v hloubi lesů,

já písně zpíval si a lehký byl můj krok,

a slunce vstávalo a spat šlo za horami,

a dny jsem nečítal, ni měsíce a rok.

Já věřil slunce, že všem, dobrotivé, svítí,

všem v božím světě, že pták pěje, voní květ,

já volný, svobodný, jak Bůh chtěl, žitím šel jsem

a život radostný byl, krásný byl i svět.

Teď smutek na duši v tom kraji mdlob a smrti,

jak pozdní na květy a náhlý mráz mi pad;

ti tady bez konce dní přicházet zří řadu,

a slunce nezhřeje jich srdcí smutný chlad.

Komíny šachet dýmají.

Jsou modré obzory?

Mé písně všecky odešly

za lesy za hory.

Do mlh a kouře zahalen

kraj smutný těžce zmírá.

Kde jste mé louky zelené,

a pole moje širá?

Je kraj ten jako prokletý.

A bolest jenom rodí.

Na písně myslím, oráče,

jenž volky brázdou vodí.

V modravo skřivan stoupaje

mu zpívá nad hlavou...

Pod zemi, ti zde, odnesli

svou touhu stonavou.

Na květy myslím zrosené

na lukách v jitřní kráse,

na slunce, v proudech světelných,

jež na zem usmívá se.

Já v noci dnes sen podivný jsem měl,

v snu starce postavu jsem nachýlenou zřel –

Krok jeho těžký byl – jak břímě lidských běd,

by nes, a k smrti až byl smutný jeho hled.

A v tváři o lidském jsem utrpení čet,

jak z věků do věků je nesl času let.

Pak náhle k nebi zved’ svůj vyčítavý zrak,

a slova rouhavá mířila do oblak:

„Ať kdekoli jsi, který vedeš lidské kroky,

a z věků do věků života suneš roky,

já klnu tvému dílu. Žaluji, žes’ vznítil

jen jiskru v člověku, však v oheň nerozsvítil,

od prahu ráje žes’ v neznámo kroky ved,

a krví znamenal, slzami jejich sled.

Žes’ bolestí naplnil krátké jeho chvíle,

a jakés’ daleké, a marné, vztýčil cíle,

a štěstí obláček růžový před zrak vznes,

na dosah ruky, jenž se rozplynul mu kdes.

Že v tělo smrtelné, jsi vložil touhy žárné –

já klnu, žaluji: „Ó, žití marné, marné!“

Já v noci dnes sen podivný jsem měl,

a k ránu nový den, když ve mlhách se chvěl,

já v nízkých staveních jsem viděl bědné žití,

v němž květy nerostou, a slunce nezasvítí.

Kudy chodím všude smutek jen a zmar,

hlučná píseň strojů, skřípot těžkých kar.

A kdybysi chodil z rána do rána,

oběti zříš všude práce, tyrana.

Zakřiknuté tváře, lidi otroky,

jak je tyran tiskl k zemi po roky.

Vypráhlá zem, vzduch je kouřem nasycen.

Černé jámy, život jako těžký sen.

Noc jak příkrov těžký. Nezbudí se spáč.

Do noci zní teskně harmoniky pláč.

Mne touha vášnivá v tom kraji smutku jala,

zas klidný uslyšet a smírný lesa dech,

a v tichém odevzdání sklonit hlavu svojí

do vlídné náruče, jíž vábí měkký mech.

Oblaka vysoko nad vrcholky zřít stromů,

v neznámo bílá, jež a volná nebem jdou,

na mechu, v kapradí paprsky slunce zlaté,

hrou v spadlém jehličí, jež hrají měnivou.

Za neznámým cílem,

touha odvěká,

v strádání štve nové

zase člověka.

Ubírá mu síly,

štve ho do robot,

život hořkne časem,

na všem lpí jen pot.

Radost nevolána

odešla kams’ v dál –

jakoby se člověk

toužit za ní bál.

V marném jakéms’ chtění

míjí za dnem den –

život zajde krátký,

vše jak pouhý sen.

Mé písně všecky kraj ten hrůzou zalek’.

Jdu za sluncem. Mne vábí kouzlo dálek,

a bílých cest.

Jak přízrak děsivý kraj leží za mnou v kouři,

a marně čekat zdá se na očistnou bouři,

se smutkem měst.

Mně líto těch, kdo sešli na scestí.

Jak očištěn jsem ranní svěžestí

ve vonném vzduchu.

Můj pozdrav radostný vstříc letí lesům, nivám,

a cestou vesele jak dřív si píseň zpívám,

v slunci a vzduchu.

Kdes’ lítost zůstala daleko nenávist,

jak prudký větru van, když serve žlutý list;

a nebe modré jen se dívá větvemi,

zapřádá měnivou hru slunce na zemi.

A stromy šoumají, van zaleh’ do sosen,

potůčku zurčení jen slyšíš v polosen,

a sladký hrdličky smích někde ve větvích,

dech cítíš vůní jak z vyhřátých pasek dých.