PÍSEŇ ŽIVOTA (III.)

Buď zdráv. Je sladko, bratře, hledět v modré nebe,

když tráva voní z luk, strom šumí nad hlavou,

a v tvoji samotu, a v poklid tvojí duše

obzory hovoří jen modrou dálavou.

V tom tichu nezměrném tak sám se sobě ztratit,

a cítit, nejsi víc, než tráva, polní květ –

Buď zdráv a vítán v stínu mého stromu,

a řeknu jen, že cizí smysl mi tvých vět;

jen tolik vím, je sladko znavenému tělu

na chvíli ve trávě a v stínu pohovět.

Tam, vížka kostela, hle, kolem bílé domky

jakoby stuleny, ten pohled měl jsem rád –

Tím hnízdem prokletým jsem šel dnes. V bílých domcích

kus chleba, řeknu hned, jen možno vyžebrat – –

Mně věru lhostejno, čím sytím svoje tělo,

tak lehce mi, jak zbaven byl bych zemských pout,

jsem volný, jako pták, a vánkem chtěl bych letět,

a jako obláček v modravu nebes plout –

Nu, zdráv buď. Stane se, že útroby hlad rve ti,

a někde v polích, zříš, zableskne helmice,

a cesty bez konce jsou, kouska stínu není –

to někdy jak by čert vzal všecky vesnice.

Hoj, bratře, zdá se mi, zlá posedla tě chvíle –

Já z kraje přicházím, kde hořkost domovem,

tam člověk od mládí hůř než-li zvíře žije,

a odpočine sobě teprv za hrobem.

Já odcházel se smutkem ve svém srdci,

o smyslu lidských pravd jsem marně přemýšlel –

Když světla paprsek se z rána v zrak ti schvěl,

když šťastnou pohodu den celý nebe přálo,

a za svou tužbou dál, když volný mohl’s jít,

zda dosti nebylo tu lidskou bídu žít?

Ba, pěkně řečeno. Ač pochopím to ztěží.

Běd lidských málo dbám, ať život, jak chce, běží,

já nikdy starostí si hlavu nelámal.

Když láhev prázdná už, pak šel jsem o dům dál,

a vím jen, nad hlavou, když měl jsi oblohu,

a v noci mrazivé div nezmrz ve stohu,

že z rána k čertu jsi tu psotu posílal,

a málo chuti měl se tlouci světem dál.

Ó, chvíle blažené, když země tuchou jara

se zachvívá a sluncem líbána,

milencem vášnivým a v sladkých záchvěvech

sněženkou, jarním snem, rozkvete do rána!

List stromu zelený, záplava květu bílá

mou duši rozsvětlí a jarní hovory

svou řečí tajemnou, kukačky voláním

mne vábí na stráně, do lesů, za hory.

A stromem chtěl bych být, jenž nad zemí se rozrost,

v samotě košatý, jenž v širém poli stojí,

ve větvích, v náruči jak, nésti hnízda ptačí,

a větrem ošlehán ve stálém živlů boji

nad klasem vlnícím života píseň zpívat.

A v podzim, ztichlý kraj když jak by pousínal,

a mraky dešť a sníh v svém klínu nesou z dáli,

když smutné bez tepla, dni brzy umírají,

a v šedé závoje jak v smutku kraj se halí,

po písni vášnivé a žhavé, zašlém létu,

když kraj se odmlčel, a ptáci na odletu,

svůj potom odložil bych zelenavý šat,

bouřícím vichrům v plen dal chřadnoucí své listí,

a v tichý spánek můj až mráz by zemi spial,

sen novém o jaru by potom přišel snad.

Už řek’ jsem, brachu ti, že temná mi tvá slova,

Bůh s tebou, říci jen já mohu ti to znova.

Snad cestou vyschlo ti, a z baňky pil jsi řádně,

a pohleď raději, zda trochu zbylo na dně.

V tom horku vysýchá chřtán, bratře, to já znám,

a nelžu, řeknu-li, že sud bych vypil sám.

A všecka tvoje řeč je málo platná k čertu,

To už je tak a marně se tu přem.

Mně moudřejším se zdá zapustit kořen v zem,

než celý život jen se po silnici tlouci.

Eh, bílý domek což tě nevábí, krb zvoucí?

Než toulat se já raděj za pecí bych seděl.

Být řádným člověkem, víš, věru rád bych věděl,

proč ženu pěknou bych mít neměl, řadku dětí?

A potom, to už tak je, všecko samo jde ti,

snad časem, Pán Bůh sám mi odpustiž ten hřích,

i pořádný by narostl mně břich –

Tak prostý rozum můj mi říká. Úděl náš

však světem toulat se je, brachu, však to znáš,

líp hořkost života je spláchnout douškem se rtu.

Tak dobře, příteli, jsi řek’, a krásný sen

o klidném životě, toť zbožné přání jen.

A jednou všech těch pout se zbavit zachce se ti,

a všecko opustíš i ženu, svoje děti –

Nu, neříkám, že doma chtěl bych zplesnivět,

a všech cest zapomenout, které vedou v svět.

To někdy tolik prosté je, a nevíš ani jak,

hůl vezmeš, s bohem všemu dáš, a do světa jdeš pak.

Víš ve bědném tom životě, že není zázraků,

a nechceš víc než chleba kus a nebe bez mraků.

Jak pravím, někdy stane se to, nevíš ani jak,

když komedii omrzí v životě stále hrát;

od lidí potom odcházíš bez žalosti a rád,

samotou jakby očištěn a zbavený všech pout.

Jak řek’ jsem, blázen byl bych přec a veliký jen bloud,

svým prostým rozumem o lidském žití bádat,

jak mělo být a není s osudem se hádat –

jen tolik vím, starosti jedna věc je hodna,

baňka-li prázdná je a dopita až do dna.

Hle, bratře, na konec nás jedna svedla cesta,

a v dáli naposled, když zřel jsi věže města,

kraj volný, daleký tě pozdravil, svým tichem,

dumavou písní lesů svých, hrdličky smíchem;

a hudbu tajemnou v poledním slyšíš žáru,

v tom tichu nezměrném, krev tepe v prudkém varu,

ó, hudbu tajemnou, slyš, kraj jí zvučí celý,

a písni života nasloucháš rozechvělý.

Buď zdráv a šťasten, krásná jsou tvá slova,

mně cizí smysl jich však, dím to znova,

a horko polední i s podivnou tou písní

mě sladce uspává a víčka moje tísní,

a proto, brachu, slyš, to řek’ bych ještě k tomu,

na chvíli zdřímnout chci ve stínu svého stromu...