PÍSEŇ ŽIVOTA (IV.)

To pošetilá touha v kraj mne vedla mého mládí –

Co minulo se krásným zdá, a vzpomínky tě svádí,

vše bylo jiné, krásný svět a nebe bez mraku,

v neklidném srdci plno tuch, odvaha ve zraku – –

A tak jsem krajem mládí šel, a jakbych slyšel známý hlas,

kouzlo slov, jež slýchal jsem, nesetřel ani dlouhý čas;

vše bylo jako pohádka, prchavý k ránu krátký sen –

a přec jsem tehdy odcházel, objetím ramen nezváben.

A zřel jsem ji. Jak život šel, jí tvrdým písmem ve tvář psal,

zrak hasnoucí jak stále by komusi hořce vyčítal;

do oken smutných hleděl jsem nízkého za vsí stavení,

za stolem bída seděla – jak stál jsem v krátkém zasnění,

já kolem oken zřel jsem jít tu dlouhou, dlouhou řadu let.

Tam za okny v tu světničku byl zavřen celý její svět,

tam jak když křehký zmrazí květ na podzim náhle ledný chlad,

v dní sšeření, a podlomen, hle, jeden život lidský vad!

Je všecko klam, vše zdá se jen,

návratu v žití není,

a vrátíš-li se, provodí

tě smutek, roztesknění!

Vše cizí mi, a vzpomínky

jdou, smutní poutníci –

nad hrobem sklání minula

se vrby nyjící.

Nepoznán, s lehkým srdcem však,

jak dřív jdu v širý svět,

jdu, tulák, volný životem,

a nechci hledět zpět.

Jdu za sluncem, když paprskem z mlh zakývá mi z rána,

za písní ptáků jásavou, mne k poslechnutí zvoucí –

když nový den se probudil, života písní věčnou

se rozepělo srdce mé, tou písní nehynoucí.

S potůčkem spěchám zurčivým a zpíváme si spolu,

a dovádivé děcko jak se vrhám v náruč lesů;

s hor sestupuji do rovin, s topoly podél cesty,

je tolik vždy jsem míval rád a pozdrav hor jim nesu.

Nic kroky moje nepoutá, za hlasem srdce spěchám,

a volný, oblak nebem jak – mě každá zvábí cesta,

v zraku se nebe zrcadlí, je prostá moje píseň,

a stranou cest mých zůstala daleko pyšná města.

Mdle hřeje slunce podzimní,

a za listem list kane.

Jakoby jiskra v popelu,

vzpomínka náhle vzplane.

Za listem k zemi padá list.

Stesk do duše se vkrade.

Jako když nebem mraky jdou,

jich stín se na zem klade.

A mlhy jdou, den bez tepla,

a šedivé je nebe –

to náhlý smutek pochyb tě

pak chladem v srdce zebe.

A se stromů, když oderval

list poslední, hle, větru dech,

když bíle vlas už prokvétá,

zemře i píseň na retech?

Ani jsme se neloučili, ani jsem se nenadál,

odešla mi mladá léta za hory, ach, za hory.

Nad hlavou jsem kloboukem si vesele jen zatočil,

jak když milý do světa jde na vzdory, ach, na vzdory.

Na svých křídlech smutek nesu, rozvanu jej v širý svět,

do ztichlých a holých polí, pustých cest a do zahrad,

pod spadlým kde listím dřímou vůně ještě od léta,

na záhoně poslední kde růže ještě teskní snad.

Co těšilo dřív, zda ještě utěší, ach, utěší,

s jarem-li se vrátí zase radost v srdce tuláka?

Jednou jen se zazelená na krátko strom života –

nad mou hlavou, větrem štvána, táhnou smutná oblaka.

Co nám jeseň? Oblaka nechť nesou déšť a sníh v svém klínu!

Zelený šat větru dech že oderval nám v bouřném letu?

Polibkem až na těle nám paprsky zas jarní vzhoří,

novým mládím vzplaneme pak rozechvěle v bílém květu!

Ztuhlou zemi v rubáš bílý podzimní, hle, mlhy kryjí,

náhlý strach a smutek cítíš, o naději oloupí tě,

pošetilý, kterýms mladost věčnou chtěl a její krásu,

důvěřivé příliš, ach, a nerozumné, snivé dítě!

Chvatný let náš můžeš zříti; nesem’ chlad a déšť v svém klínu,

kraj, hle, celý ztracený je v hluboký náš stín a tmavý;

pohleď jen, to slzy jsou, jež tváři země omývají,

poutníče, jenž nejsi víc než nad propastí stéblo trávy.

Jak temné žaly mlhy tebe tíží,

a hovoru bys’ naslouchat chtěl květů,

ku nebi rannímu se k slunci povznést

zas srdcem volně v skřivánčím jak letu.

A mlhy vše v svůj hustý závoj skryly,

den bez tepla, a slunce přijít váhá,

a život zašel, smutná noc se blíží,

ty tam jsou všecky krátké chvíle blaha.

Jdu zasmušilý krajem sám,

smutnou si píseň zpívám;

Je marný život, víc žalu v něm,

a lásky trochu jen,

a než se naděješ, konec již,

je krátký jenom den.

Jdu krajem sám, jdu zasmušen,

a teskné chvíle mívám:

máš naději, sen, však osud tvůj

nezvrátí žádná moc,

když dohořel rychle krátký den,

pak dlouhá přijde noc.

Je doba smutku, umírání,

co bolelo se zase vrací,

sníh přijde, vichru kvil a steny –

dál životem jdeš s resignací.

A v zašlém čase, v propasti jak

sny mrtvé, naděje se ztrácí,

kam pohlédneš, tam stopy žalu –

dál životem jdeš s resignací.

Ni výčitek, ni touhy není,

jen myšlenka se jedna vrací,

nic nežádat a neptati se –

dál životem jít s resignací.