PÍSEŇ ŽIVOTA (V.)

Pojď, písni má, o kraji vím, kde ticho hluboké –

nad svěžest luk, úrodu polí, vůni boru,

ve vzduchu průzračném tam cesta v tichu stoupá,

a v snu jak vine se modrému ku obzoru.

Nad květnatým niv kobercem, a v jasném prostoru

vzduch čistý dýchat lze, tam v nadvětrné vlasti,

nad všechnu bídu člověka, a lidské příbytky,

hle, směle hroty skal se vzpialy nad propastí.

Když křídla duše spiata jsou a ona vězněna

vzlétnouti nemůže, a smutná bez naděje,

jež vesmírem plout přála si v svém pláče vězení,

a člověk lítostí jat zemříti si přeje.

Kde mládí, láska, sen? Jak oblak zlatý,

když vítr rozvěje – a život břemenem

jen tíží, smutný vrak; zříš bez naděje

za vším, co odešlo, a za krásným jak snem.

A lidstvo, vlna, jež se vzdouvá zapadne,

v neznámo jako proud se valí bez ustání –

boj věčný bez konce a zákmit světla jen,

pláč zrádné temnoty, a věcné umírání!

Jdu polem sněhovým, kam všecko v světě spěje,

a nikdo nečeká můj návrat, v stop mých sledu

jen vítr zavzlykne, a bouře zahladí je –

svou náruč otvírá ti kraj věčného ledu.

Nad lidské žití ku nebi jsme hrdě vzpjaly čela,

nad lesy výše, údolí, a mraky, nad moře,

pod námi život hluboko, radosti jeho, žaly,

ve proudech světla týčíme se v jasné prostoře.

Číš tvojích dnů, když prázdná je, a na dně slza bědná,

když duše tvoje zatouží plout mořem nesměrnosti,

poutníka mdlého zkonejší tě náruč naše ledná,

a ve snu blahém zvábí tě hlas sladký minulosti.

Ó, pospěš, sněžný jas ti úsměvem vstříc kývá,

tvá duše uvolněna s vesmírem zde splývá,

a zbaven krutých pout a pozemského hluku,

tu, šťastný, můžeš snít sen krásný o souzvuku.

Ó, poutníče, jenž světem bloudil’s bez úkoje,

zde nalezneš mír věčný, mdlé už tělo tvoje

jak na svěžích by ňadrech ženy v ráji kdesi,

tu měkce spočine, hvězdnými pod nebesy.

Pojď, zpěvem naplním svým siré tvoje srdce,

s ledovců lavina, slyš, v údolí jak hřímá,

a na hor padá, svah, vzduch mrazivě se chvěje,

pod sněžným příkrovem mým sladce se tak dřímá.

Před zraky člověka já navždycky tě skryji,

před světem, kterému jsi navždy výhost dal,

a v klínu volných hor spát budeš pod oblaky,

jež tolik v žití svém jsi, tolik miloval.

Ó, bouře pílící nad svahy, propast hor,

já záští, prvotní i slyším v tobě vzdor,

boj, který v žalu svém, a marný, vede člověk

s osudem hrdým po věk.

Sám vysílen a sláb zřím v prostor bez hrází,

však srdce mé dech věčna nezmrazí;

od všeho zemského co tísnilo jak těžký sen,

duch můj je očistěn.