PÍSEŇ ŽIVOTA.

To všecko necháš jak v snu

kol sebe plynout a plynout!

Tu řadu jásavých dnů

i těch, v nichž myslíš, líp zhynout!

A teprv obojích tlum

ti život celičký dává,

to moře illusí, dum,

z nichž slunce souzvuku vstává.

Jak drahou dál bysi jel,

jež prázdnou plání se vine,

kde strom jen jediný čněl,

však cestou dále ti kyne:

tak z žití celého v sled

bod jeden pouze ti kývá,

byť dnů tvých divější let,

on v posléz jediný zbývá.

V tom jednom prožil jsi věk!

v sled řekneš: Dobré vše bylo,

zář stejně jak zármutek

a všecko mně se snilo;

a jako z jízdy té strom

na celé planině kývá,

co vskutku ve mžiku tom

jsi prožil, – jedině zbývá.