PÍSEŇ ŽIVOTA.

Hle, pohřeb nevěstky. Vůz tempem jednotvárným

zaniká mlhavou ulicí

s tím tělem vášnivým, kdys opojně tak žárným

ve vznětech touhy.

Vlas tmavý rozpuštěn pad’ v úběl stuhlých ramen

i v ňader rozlil se linie,

zrak její tušením neznámých světů zmámen

zavřel se hrůzou. –

Jí v žilách zpívala palčivý refrén touhy

krev žárem polibků vznícená

– oh byl to jásavý a hravý valčík dlouhý! –

až padlo fine.

A v hnusu nad masem, jež hnijíc ještě hýří,

ta žena bez duše chápala,

proč posměch frivolní dřív měla, cit, jenž víří

a pláče v Duších.

Stesk kalil neznámý zrak její v chvílích snění

a touha jediná chvěla jí:

žít znova, kohos mít, by mohla v zapomnění

orgií, špíny

zas čista milovat. Tak toužila a snila,

sílena illusí děckých dnů,

jež plála kouzelná a vznešeně tak bílá

v ztracené dálce.

A marně toužila. Šla k Bohu svého mládí,

klekala před Panny oltáře,

však z chrámů prchala, jak uštvaná zvěř pádí

k smrtícím srázům.

Smrt velká, tragická, to božství nekonečné,

jež dýše nejvyšším soucitem,

ji jala ve svůj klín a ukojení věčné

schvěla jí ve tvář.