PÍSEŇ ZMARU

Bylo pozděj smutno tam,

kde mne matka kolébala,

tiché písně zpívávala,

zpěv ten ještě dodnes znám.

Teskný byl to útulek,

pod podlahou smrtník tikal,

horský vítr v stromech vzlykal

a rok bez konce se vlék’.

Tmavých skříní tmavý lesk,

obrazy ty neumělé,

květ, jenž lístky svadlé stele,

otcův pohled mluvil: stesk!

Starodávných hodin cval

s kukačkou, s tím hřmotným hlasem

vzlykal v dešti, slunce jasem:

drobná láska, velký žal.

Listí dělo v louži jam

sprchající, práchnivící,

květy děly záhy tlící:

loňské slunce, loňský klam.

Plody děly: k zmaru jdem’.

Ve spotřeby mřeme jícnu,

živit plam na žití svícnu

každou chvílí, každým dnem.

Smrt mých drahých blíž a blíž

z nehybnosti, chladu čela,

z rozkladu mi krátce děla:

Byli jsme, je konec již.

A přec stále živý zmar

vešel se do lůna země,

pod zelené její témě,

pod sníh zim a v teplo jar.