PÍSEŇ ZMĚŘENÝCH.

Už je to písnička omšelá,

ta píseň nového jitra.

Ztratila půvab svůj docela,

lhala.

Však po těch, co ji zpívali,

stopy nám tady zůstaly,

cestička malá,

vyvětralá.

A my tou cestičkou půjdeme,

půjdeme v ztracených stopách,

ztracených krajů se staneme

hosty.

Na špehy vyšlem hejno vran

a z kostí padlých karavan

sklenem si mosty,

pevné mosty.

Půjdeme, jak chodí špioni,

znamení dáme si tajné,

když cestou kamarád dohoní

druha.

Po lebkách, dobře změřených,

po prstech, ve vosk vtlačených

pozná se v noci

pán i sluha.

Za čapku vstrčíme ocúny

a kdo má zornice zhaslé,

ten sobě vypůjčí od kuny

očka.

Močálem, strží, horami

potáhne v patách za námi

hubená, dlouhá,

vzteklá kočka.

Potáhne žíznivá, hladová,

dáme jí napít jen slzí

a nažrat kuliček z olova

k tomu.

Jen ať se, mrcha, rozdrásá!

Až potom chrupne do masa,

nepůjde za nic

zpátky domů.

To je náš záložní, zadní šik,

uměle vyzáblé křídlo,

jež první vkousne se v okamžik

jitra!

Bez vozů, bez děl, bez spíží

křídlo se jednou připlíží

k samému hrdlu.

Půjdem zchytra!