Píseň žoldáka.

Zní trouba, oř můj deptá prach,

můj korbeli, výš v jeden vzmach,

tvé víno jako krve nach

se smutně na mne dívá;

jak zítra bude? – K čemu strach,

vždyť každá předtucha je lživá!

Tak zkusil jsem to tisíckrát,

můj život pít a bít se, rvát,

v třesk mečů, v polnic břesk se smát

a síti žal a hrůzu,

dnes raněn – zítra v boji stát,

sám prodajný v prodajnou luzu.

Dnes pán můj rytíř – zítra pop,

pozejtří po mně ani stop,

dost možná, že juž přes můj hrob

hřmít bude vichrů jízda

a v štít můj kdesi v hradní strop

že vlaštovky si sklenou hnízda.

Slyš, svah se zachvěl lesnatý,

ruch kol v dol sněhem zavátý,

to jede kupec bohatý,

hvizd táhlý – juž ho máme!

a všecky pytle s dukáty

i břicha rozpáráme.

Mnich s odpustky jde v stínu skal,

ó dobrý obchod udělal,

co duší v rajskou slávu slal,

co peněz v mošnu svoji.

S ním k zemi! – „Ave“ nedolkal

a v boží slávě sám juž stojí.

Přes chrámů, hradů, chatek rum

já bouřně jdu, dnes korbel k rtům

a ženy cizí ku ňadrům

po těžkém boji tisknu,

a raněn v boje hluk a šum

jen zakleji a výsknu.

Dnes vyhnán, naverbován zas;

co vedro mi a co je mráz,

co bůh je mi a co mi ďas?

Syt bojů všech a zkoušek

znám jedno: Krátký mečem ráz

a dlouhý, nekonečný doušek!