Píseň zrazeného.

Já jenž jsem hlásal nový život,

dnes kloním prapor, lámu zbraň:

Radš utekl bych v pusto divot

a do rakve svou schoulil skráň.

Že smečka chrtů na mne štěká,

tím hrdý jsem, to není žal,

však hleď, od srdce krev mi stéká,

to z rány, jíž jsem nečekal!

Ti, jejichž ždál jsem políbení,

jen tvrdou měli pro mne hůl,

a kdo měli dát osvícení,

ti do očí mi sypou sůl.

A ti, kdož tleskali mým tužbám

a říkali si přátelé,

ti rozprchli se k panským službám,

chcípněte, skety zbabělé!

Tak hořko, hořko k rozdvojení

je v ústech mých i v srdci mém –

Ó Smrti, žádám opojení

v poháru věčna šumivém!