Píseň ztracených.
By Josef Holý
Smutná chasa, maso bez krve,
s fádní písní na uvadlém retě,
vyvrheli, národ ničemů
touláme se po tom božím světě.
Brouzdáme se každý pro sebe
po tom velkolepém zemském kvítí,
dost sám s sebou každý zápolí,
sejdem se jen, když se chceme bíti.
Časem hlavou oheň pekelný,
snivým okem vzdor a úškleb žíhne,
srdce nahořkle se rozpláče,
na chvíli se z čerta člověk líhne.
Za věc jdeme k její vidině,
draky kopem, s netvory se rveme,
jestli k peklu letí záhada,
do nebe jí k bohu hledat jdeme.
Dnes je naše noc! Hoj vyjedem!
U vesel já, Váša, hoši bledí,
Mistr v zadu řídí kormidlo,
na přídě, tam krásná Tona sedí.
Moře hlučí, zpívá divoce,
běs se vítr sápá v černou plachtu,
šipkou ve mračna se vneseme,
střemhlav řítíme se v bezdnou šachtu.
A když síla duše umdlévá,
Tonin pohled zhojí smutnou chasu,
jednou okřejeme myšlénkou:
jedem do turnaje k panu Ďasu.
Cesta k peklu blahoslavená,
svatí země pospíchejte s námi,
potřebujem ohon komety,
chlebíčkáři, zavřte svoje krámy!
Caesare, ty zanech modlení,
pope, nejezdi víc v revír cizí,
filosofe, odlož kopyta,
milý ševče, konec analysy!
Potřebujem ohon komety,
v medu vašem přece tolik vosku!
Pojďte, rozsvítíme na cestu
aspoň svíčku z vašich božských mozků!
Kmotr Satan, dálka veliká,
blahoslavená je k peklu cesta,
zbloudíme-li, vaši proroci
modlu pěknou upletou nám z těsta.
Od ní můžete se vrátiti
ke svým krámům v počestnosti zase,
potomkům až v třetí koleno
bajky žvanit o té smutné chase!
Moře hlučí, zpívá divoce,
v touhu vášnivou se duše mění,
o skálu se rozbít poznání
či vplout do přístavu zapomnění.
Hle tam ve tmách mračen sjíždí blesk,
rychle tam, ten obraz spásy skvělý!
Hnali jsme se za ním šíleně,
illuse! to do chaluh jsme vjeli.
Jasná hvězda vyšla nad mořem,
vlnky hrají tiše, konec vzdoru,
kolem nekonečná hladina,
výhled na vše strany bez obzoru.
Hvězda stojí, vesla bez boje,
jehla otáčí se na kompasu,
nejistoty světlo, zklamání
ozařuje v loďce smutnou chasu.
Maně vzhůru upřeli jsme zor;
hvězda v středu, nad ní také moře,
na něm loďka plachty černavé
a v ní chasa, v jejím líci hoře.
Nazírají tiše dolů k nám
a když znova vesel chápeme se,
plují s námi, jedním směrem, dál –
krutý výsměch sebe duší třese.
Jak jsou ostré dásně rozumu,
který vniknout hledí, kde se svitá,
čím víc světla, tím víc stínu se
na lepkavé hroty jeho chytá.
Pojem vezme, v rub ho zpřevrací,
boha chce a ďábla hned si stvoří,
na loďkách se křehkých důsledně
do dalekých, věčných pouští moří.
Čas se válí klidně po lidstvu,
milý člověk umy svoje střádá,
do sáčku je klade na sebe,
o jich qualitu se po věk hádá.
My už jedem v loďce šílenství.
U vesel já, Váša, hoši bledí,
Mistr v zadu řídí kormidlo,
na přídě, tam krásná Tona sedí.
Plujem k dalekému ostrovu,
duše zbité tam a duše vroucí
tiše stojí u bran podsvětních,
věčně mlčící a vševědoucí.
Mistře můj, tys mezi nimi dlel,
zíral jsi a Pravda v tobě byla,
než tě těžká vlna Soucitu
na planetu zpátky odhodila.
Ďáblem jsi teď, v moři poznání
bloudíš, trpíš, jásáš stejně s námi,
ať stavíme pevné majáky,
modlářské ať vyvracíme chrámy.
Ostrov mlčících jsme opluli,
ke druhému blížíme se chvatem,
– krásná Tóno, tys tam bývala –
loďka hoří jeho světlem zlatem.
Vlna soucitu a bolesti
z ostrova tě Krásy zpátky nesla,
kde se člověk svíjí trpící
malomocně drže křehká vesla.
Ostrov zářící jsme opluli,
jarou zelení se směje třetí,
zlaté zámky v bílých oblacích,
dole zpívá všecko, musí pěti.
Tam jsem býval, štasten naslouchal
kouzlu duše, čarovnému hlasu,
vlna soucitu a bolesti
v ráz mě smetla mezi smutnou chasu.
Loďka křehká vázne na písku,
mrtvo, ticho, prázdno a tma hustá,
pojem Stínu v duši zaniká,
hle to opět rodná naše pusta.
Kdesi v dáli v ticho příšerné
bezbarvý tón z pusty dlouze zeje,
potměšile bůh se nehybný
zatracencům bídným pustě směje.
Tak tu čekáme dvě staletí;
Mistr němě stoji na pahrbce,
Váša vzdorně pěsti zatíná,
Tona sní a já se směji trpce.
Mistru nyní slna ukápla,
choulila se po písčité stráni,
oblázkem se skutálela k nám,
Váša tvrdou zachytil ho dlaní.
Na Tonu se měkce zadíval,
pevně pohleděl mi v bledé líce,
rozehnal se, v dálku zamířil,
vrh’ a bezbarvý tón nezněl více.
Člověče, my silou bolesti,
silou nitrem zostřeného hledu
chvějíce se divou rozkoší
Boha viděli jsme ve svém středu.
V jeden mih a věčnost byla v nás,
těžkých dum a snů a záhad tíha,
z nekonečna tak se světla zář
v jediný bod všehomíra sbíhá.
Veleba a jasnost ohromná,
proniknutí, původ, štěstí klidu –
až bůh řekne svoje absolvo,
o svém štěstí pak vám zpívat přijdu.
To byl okamih, ó nebesa,
jak jste chovala nás bohem snící.
Věčný pohyb, věcný nepokoj
smutná chasa na bledém má líci.
Proniknutí, blaho nesmírné,
svrchovaná rozkoš zapomnění –
však ví bůh, proč neklid dal nám zas,
divou vášeň hledání a vření!
Hledej, zoufej, padni, člověče,
vzdoruj, mysli, že se vesmír řítí,
dej se šťasten v hlínu zakopat,
boha však – ne, nechtěj nikdy zříti!
Hoň se za illusí po moři,
otroč živou hlínou v roli Času,
až ti prstem v čelo zaklepe,
zhyň a dej se mezi smutnou chasu!
Smutná chasa, mrtvá, bezkrevná,
s fádní písní na uvadlém retě,
zatracenci věcně neklidní
touláme se po tom božím světě.