PÍSEŇ ZTRACENÝCH.

Jdem’ rok od roku tak a s námi kletby jdou –

ať káry jinými dříči jsou taženy.

Kdo zrodil nás a proč, je smutnou záhadou.

Nám cíle mravných cest jsou povždy zamženy.

Tož bylo tak, jak je. Teď resignace víc

a chleba je, že v ráz se snadno pohltí.

Kol doupat hejna jsou a dětí na tisíc.

V nás vzrůstá tyranství a ženy rodit chtí.

V té půdě všechno je. Kopáme do ní jen

bosýma nohama a písně vyjeme,

než každý jeden z nás padne tu zatracen

a stejně s jinými bratrsky shnijeme.

A rostem’, rosteme... Až někdy poleká

se člověk úžasem, jak davy naše jdou.

A mezi námi přece není Člověka.

Kdo zrodil nás a proč – je smutnou záhadou.