Píseň zvonů.

Nad hlavou zvony odzpívaly

mi velepíseň bouřlivou –

a umlkly; jen dozvuk valí

se s věže vlnou, v tichou dáli

ty žalující tóny jdou –

tak rozprášené ideály,

tak divé žaly, jež mne rvaly,

tak zářné oči, jež se smály

a rty, jež líbaly a lhaly,

zní ještě tklivě duší mou.

Vše odpuštěno, vyrovnáno.

Nastává sladké ztišení.

Nad duší vstává nové ráno,

nového štěstí tušení.

A z hlubin duše ubité

zní nové zdroje ukryté

a nové hudby vzrušení.