Píseň zvonu na poplach.
Gotické staré na zvonici
pod zšedivělým trámovím
do vichru, v dešť a blýskavici
se dívám něm a těžce sním.
Pod srdcem mým se domy tísní,
dál klasný lán a lesný pruh,
žel, nezahlučím k mečů písni,
až rozzvučel by kol se vzduch:
Ven z loží, ven!
Noc budiž den!
Ó krev, ó zrada,
vlasť padá
cizáku v plen!
Ó ven!
Mám času dost, na staré časy
se v samotě své rozmýšlet,
a vítat líně denní jasy
a stíhat mlh a mračen let.
A vzpomínat – juž dávno tomu,
co náměstím strach v buben tlouk’,
přes lomenice, štíty domů
jak zoufalý můj hlahol houk’:
Ven z loží, ven!
Pryč kvil a sten!
Ó krev, ó zrada,
vlasť padá
cizáku v plen!
Ó ven!
Můj strážce, Chod to šedobradý,
povážně dlouhou bradou kýv’,
jak viděl, hádě skokem zrady
že trysklo v zeleň českých niv.
Však dřív než on já viděl prvý,
že blízko vrah, neb kov můj blysk’
odleskem ohňů jako v krvi,
jichž plápol ku obloze trysk’.
Ven z loží, ven!
Co s nářkem žen?
Ó krev, ó zrada,
vlasť padá
cizáku v plen!
Ó ven!
Ten požár divý byl mi bratem,
jej kovový můj stíhal zor,
co na blankytu temně vzňatém
se odrážely rysy hor.
Žár každému šleh’ z čela kopci
co duchů vážná výstraha,
a na můj hlas od obce k obci
rost’ v poplach a s ním odvaha.
Ven z loží, ven!
Spí padouch jen.
Ó krev, ó zrada,
vlasť padá
cizáku v plen!
Ó ven!
Já patřil v rozhoupání divém,
jak ozářen kraj daleký,
jak v hvozdech každým mojím kyvem
na hradby rostly záseky,
a v seker hřmotné dopadání
a v mlatů pád a hvizdot pil
na křídlech větrů, vrchem, plání
se mísil bouřlivý můj kvil:
Ven z loží, ven!
Zdí budiž kmen!
Ó krev, ó zrada,
vlasť padá
cizáku v plen!
Ó ven!
A brzy v tanec velkolepý
se rozvášnil boj ze všech stran,
do hromu mlatu třískly cepy,
hvozd vzdychal z tisícerých ran.
Krev tekla kolem ručejemi,
vzduch prachem se, střel deštěm tměl,
jak Cheruba hlas dolů k zemi
můj hřímavý hlas zahučel:
Meč z pochvy ven!
Do vrahů jen!
Ó krev, ó zrada,
vlasť padá
cizákům v plen!
Ó ven!
Tu mraků zřel jsem ve chumáči,
jak boje sup svůj vzpínal spár,
nad vřavou duchů vír se stáčí,
tu Břetislav, tam Otakar.
Co svatý Vévoda náš mává
na další pochod korouhví,
kde orlice se černohlavá
na bílém poli zářně stkví.
Ven z vlasti, ven!
Se skalných stěn
krev tryskem padá!
Vlasť zrada
nechytne v plen!
Ó ven!
Tak bývalo. Co v mečů blesku
před lety nemohlo se stát,
to v ústraní si našlo stezku
do našich paláců i chat.
Mé srdce potáhlo se rezem,
a sova jen a netopýr
nad zmlklým zvuků mojich jezem
bdí střežíce můj tupý mír.
Ó těžký sen!
Ó trapný sten,
jenž z mých stěn padá.
Ó zrada!
Je noc, je den?
Ó ven!
Ven chtěl bych vyhoupnout se znovu,
svůj hlahol změnit v bouře řev,
svým chtěl bych třískat srdcem z kovu
té české pýchy na rakev.
Vše rozpoutati nebes hromy,
kdo k bídě vlasti hluch a slep,
buď houknouti mu do svědomí,
či raděj roztříštit mu leb:
Ven z bludu, ven!
Buď život jen!
Kéž jitro vzplane,
ať vstane
v mé vlasti sten
zas den!