PÍSEŇ.

Chci zpívat píseň veselou,

a hle, jak trpce zní!

Jen ironický úsměšek

na sebe samu v ní.

Co může zníti jiného,

když není souladu?

Mám místo jedné duše dvě

a obě v neladu.

Ty obě duše vespolek

tak krutě zápasí,

a já se dívám, která z nich

tu druhou uhasí.

Tu jednu znám již od dětství –

má vážný, temný zrak,

jí často světlo zářilo,

však často skryl je mrak.

Ten zrak chce život proniknout

a pravdu objevit,

čeká, až světlo uvidí,

by za ním mohla jít.

Má rety stále žíznivé,

ty pravdu chtějí pít,

chce za velkou jít ideou

a cele pro ni žít.

Ji sžírá touha poznání

a mučí pochybnost,

vše kdyby v sebe pojala,

zda touha řekne: Dost!

Tu druhou touha láká tam,

kde pestrý žití rej

a život šumný, veselý

jak operety děj,

kde krása těla bohyní,

hold mužů za obět

a kolem svůdných zraků zář

a šustot toalet.

Ji sžírá chtivost života

a mučí pochybnost,

by pohár do dna vypila,

zda touha řekne: Dost!

A ty dvě duše vespolek

tak krutě zápasí,

a já se dívám, která z nich

tu druhou uhasí.