Píseň.

Byl večer tichý, hvězdy hrály,

zpěv duše na retu se chvěl...

Ó, tak jsme jednou spolu stáli,

kdy hvězdy plály,

a já Ji smavou, krásnou zřel.

Ó, Lásko, ty jsi motýl malý,

jenž plní sladkým bolem hruď...

Vím dosud, jak se ruce spjaly,

jak hvězdy plály,

jak řekli jsme si „S bohem buď!“

Jí v oku jasné perly tály,

já v líci vzdor a trpkost měl –

však naposled že v tiché žaly

nám hvězdy plály,

jsem přece ještě nevěděl.

Dech Smrti, úsměv neskonalý

v těch rysech měkkých tiše spal –

mou duší táhnul smutek stálý...

když hvězdy vzplály,

sny k Ní mě nesly v modrou dál...

Byl večer tichý, hvězdy hrály –

zpěv duše na retu se chvěl...

Ó, jak jsme sobe štěstí tkali!

Kdy hvězdy plály,

jak rád jsem Jí své písně pěl!

Květ lásky mladé větry svály

a písní šumí noci klid

a nová síla, ideály.

Ted’ hvězdy vzplály:

má rodná země, český lid,

můj lid!