PÍSEŇ.

Mně zdálo se, po vodě

po jasné že jsem plul,

snět kvetoucí byl veslem

a v plachtu vánek dul.

A jak ten člunek houpal

se chvějně na vlnách,

tak srdce šerou touhou

se tenkrát třáslo v snách.

A v sinou noc já hleděl

a viděl, na břehu

že jabloň stála v květu

jak báje ze sněhu.

Tam čekala, až měsíc

ji zlíbá září svou –

ach, bolest hnala v oči

mi slzu závistnou.

Však blíže když jsem připlul,

dél nešálil mě klam,

ta jabloň byla děvou,

ten měsíc já byl sám!

A když své vlahé zraky

pak v moje vnořila,

hned rosných květů divem

mou duši plnila.