PÍSEŇ.

Jak tak ležím sám a sám,

jak tu tiše vzpomínám,

jak mi je tak divně, blaze,

když se zase rozlévá

měsíční zář po podlaze...

Možno, možno, někde teď

děvče, jež má bledou pleť,

cítí, jak mu touha úží

bílé hrdlo, že by hned

do náruče sklouzlo muži...

A já ležím sám a sám,

stejnou touhu v hrudi mám,

sladkou lásku v sobě rdouse...

A jak my, snad také teď

dva jsou, kteří padli by si

v náruč, avšak – nesejdou se...