PÍSEŇ

Tak panensky se na mne usmál den,

jak ústa dívky, nahé bez úhony;

a jak se vracím, světlem pohlazen,

má horstev klín už zrůžovělé tóny.

Teď v krystalech mi duha zasrší,

teď večer mží a vonná stoupá pára;

plá stříbrem sněhu Zlaté návrší

a z údolí to dýchá dechem jara.

Kam pohled sahá, pláň a pláň a pláň;

kam letí vzpomínka, jen děkování.

To Bůh svou bílou nastavuje dlaň,

a zlatá zem, to slunéčko je na ní.

Již zmlká pták. Ni větřík nevane.

Šum dechu zatajil se v prsou lesa –

Teď, vzlétna s dlaně zamilované,

den s námi zakrouží až pod nebesa.