Píseň.

Po slunci planoucím radostí života

jsem zatoužil vášnivě v chladu mých dnů,

po vzduchu obrodném kvetoucích luhů,

zdaleka vonících v dusno mých dnů,

po obětech lásky jsem zatoužil bouřně

v zoufalé prázdnotě šedých mých dnů.

Touhy jsem náruč svou rozpjal a volal:

Vy brunety božské, kolem jež jdete,

vizte mou duši a mladé mé tělo,

vy brunety božské,kolem jež jdete,

vizte má muka a trýzeň mých dnů –

dám vám své srdce a život svůj celý

za paprsek tepla a hodinu štěstí...!

A hlasně jsem modlil se k výšinám nebes:

Sladká ty Venuše, královno. Mládí,

viz tu mou touhou nemocnou duši,

viz to mé bílé, planoucí tělo –

milosti plná, skloň zraky k mé prosbě –

bolesť mou zkoj a život mi zachraň...!

Do hluše však jen mé volání znělo,

modlitbu slyšel jsem v ozvěny chechtu –

zoufalství moře své rozvřelo hloubky,

psychósy Vodník vztáh’ po mně svou ruku...