Píseň.

Já byl jsem celý smutný život dlouhý

jak socha, která střeží

hrob zapadlý a prostý marné touhy

kdes moře na pobřeží.

Hrob chudý tak – leč přece komus drahý.

A socha stojí němá.

Neslétne paprsk v přísné její tahy

a úsměv pro ni nemá.

A táhnou léta přes ty její skráně

a jaro, jeseň, zima,

květ vesna, jeseň mlhy hodí na ně –

a dole mrtvý dřímá.

A hle, teď slétla holubička sivá

v tu prázdnou náruč její.

Ó miláčku, hle, kolem jaro zpívá

a ruce mé se chvějí.