PÍSEŇ.

Velký v zlatém hávu

sluneční zdvih’ hlavu

na stříbrné míse.

Teskní píseň splavů.

Křídla zlatých mraků,

pohádkových ptáků,

v řece zmáčejí se.

Plápolavou krásu

rozšlehaných vlasů

nebem rozprostírá.

V nevýslovném žasu,

nepohnutě, němě

udivená země

zdola za ním zírá.

Hasne zlatý plamen.

Stromy tuhnou v kámen

touhou nekonečnou.

Cítíš, steskem zraněn:

Pohádka je krátká

chvíle žití sladká,

krása světů věčnou.