PÍSEŇ.

Okamžik chápání! Jak krátký je, malý,

máš-li pohltit všechny ty bující zjevy,

z nichž úžas se do tebe jako povodeň valí,

ó všechna ta světla, mlčení velká a zpěvy,

v jichž centru se srdce mé zmámeno točí

a komu by mělo vzdáti se, neví.

Ze všad se dívá tisíce kouzelných očí,

a v duši to klesá a stoupá a zpívá,

že hruď tvá z mramoru ach div se nerozskočí.

O nicotě všeho v ten chaos hlas splývá,

jak věčnosti signál pomalu hyne,

a člověk poslouchá, v dálku se dívá

a cítí, jak bez vesel po moři bez konců plyne.