PÍSEŇ.

Mám staré parky rád,

kde kvetou kosatce,

tajemně alej tmí se

jak v dětské pohádce.

Tam růží natrhat,

jasmínu, fijal jděm,

a co nám v srdci chví se,

řekněm si polibkem!

Hle, nad basinem již

našemu ostychu

kozonoh z terracotty

se šklebí po tichu.

Ví – co v ráz nezloupíš,

do věčna padne clon,

a v konec zemské sloty

my hlinou jsme jak on.