PÍSEŇ.

Ach já nevím, duše moje,

proč tak měkce smuten jsem,

obzírám-li širou zemi, –

jaká bolest v srdci mém!

Vůně luk a vůně lesů

líbá smutnou duši mou,

nazírám-li v srdce květům,

jež tak záhy povadnou.

Na rtech lidských kvetou písně,

jak na lukách květiny,

na rtech písně umírají,

a s písněmi vadnou sny.

Květiny a Sny a Písně

pouhou vůní Země jsou,

než se nadáš již je vichry

za oceán zanesou...

Rci mi, duše, rci mi, srdce,

proč tak těžce smuten jsem,

vdechuji-li vůni Písní,

jež se rodí v nitru mém?! –