PÍSEŇ.

To slunce tak žehalo prudce –

šlo světlo před Vámi cestou tou –

když viděl jsem ve Vaší ruce

tu ratolístku hodovou.

Ó, rozmarýn, rozmarýn tmavý – –

ó, ručka ta bílá... ó, vlasů stín...

ó, štíhlá, ó, tmavá... blesk v oku žhavý – –

Pro koho kvete rozmarýn?

Co jsem tu já? – Hlas Váš jen chytám

v hovoru ulic, tak na krátko –

a prchavé vteřiny čítám,

když kolem jdete, Pohádko –

Ó, jednou jen života spěchem

postát tak s Vámi cestou tou,

a poznat, že dálným jen echem

zní cosi ve Vás strunou mou:

to, věřte, dost bylo by štěstí,

dost pro vždycky světla v života stín! –

To jsem si říkal, když viděl jsem nésti

Vás včera rozmarýn.