Píseň.

Mně není víc už do zpěvu,

má duše to již cítí,

je tam jak v lukách na podzim,

když neroste už kvítí.

Když ocún jenom narudlý

se žlutou travou kmitá

a opozděný bělásek,

zamyšlen sem tam lítá.

Mé písně již se rozprchly

a povadnuly zvolna,

zbyla by ta i ona snad

a zas by byla bolná.

Však v světě širém, širokém,

již dosti smutku všude –

a hřeší ten, kdo v strunách svých

zas bližním svým jej hude.