Píseň

Den májový a jasný vzplál,

a tolik květů všady,

jak celý svět by usmíval

se na ty naše řady,

jak slunce zář by chtěla vlít

žár v hruď, již zima kruší,

a tisíc květů probudit

a tisíc nových duší!

Kol dlouho čišel chlad a mráz

a blud vše ledem dusil,

však náhle pukla ledu hráz,

on povoliti musil!

My českým srdcem pohnuli

a to již pevně víme:

my k němu bouřně přilnuli

a již se nepustíme!

No, bohudíky, půjde to,

ba jde to již tak křepce,

a zdá se, že kde zakleto

se jasní v každé lebce,

že rozhořívá každá hruď

se svatou lásky září,

My díme mu: „Pryč, lháři!“

To klam je, svému národu

že odervat je třeba

to srdce, jež chce svobodu,

tu ruku, jež chce chleba,

tu paž, jež černá, mozolná,

přec čestná prací, klidem,

ty dělníky, jichž vespolná

jde cesta s českým lidem.

Jak jedna boží spanilá

zář slunce všechněm svítí,

jak jedna zem nás zrodila

a velela nám žíti,

jak v jedné řadě klidný hrob

se všech nás bude tmíti,

tak chceme vlastí ze všech dob

a ze všech losů jíti!

A jestli křivda tlačí ji,

my neseme ta muka,

a když své vazby, rozbijí,

i naše pouto puká!

Když ona čacky kráčí v před,

my jdeme jaře za ní,

a jestli ona půjde zpět,

ji stavíme svou dlaní!

Co světějšího, vyššího

my cítíme kol pláti,

a za klam štěstí širšího

svůj cit my nechcem dáti: