PÍSEŇ

Kvetou písní novou,

pozdním v podzim květem,

písní mlčelivou

se sevřeným retem.

Nebýt volných oblak

jdoucích tiše k cíli,

nebýt jarní touhy,

která duši sílí,

nebýt ironie,

jež si ke mně sedá,

pohár živé vody

na zavdanou zvedá:

ta má nová píseň

smrtelná by byla,

jak žulová skála

by mne rozdrtila.