PÍSKAŘI.

Řadou stojí v tuhé práci

bodří pražští Podskaláci

na široké pramici –

čtyři chlapíci.

Jako z bronzu jsou jich těla!

Parnem pot se perlí s čela,

stružkou řine po tváři

brachu pískaři.

Jiných lán je řeky celý,

rmutný pruh i stříbroskvělý;

jejich pole počíná

kde je hlubina.

Z tajemného lože řeky

čerpají tam písek měkký,

zlaté vlásky Otavy,

zrnka z Šumavy.

Slunce zírá s modré báně,

šípy metá na jich skráně,

v jejich plece z ocele

praží vesele.

Letí mraky, letí ptáci,

minou chasu v drsné práci,

pozdravem jí kývají...

Hoši zpívají.

A co plynou písně slova,

paže znova jen a znova

dlouhé tyče vzpírají,

kořist sbírají.

Teprve, když prám je plný,

spokojeně brázdí vlny

bezstarostný zase pták –

pískař Podskalák.