PÍSMO DÁLÍ

Vítr píše svých nesmírných písmen stíny

přes pole zlatá sluncem, přes doubraviny.

Zlatý jas rozezpíval se v celé dolině,

po domech, zeleni tekl ruče.

Slunce je lásky zadržený smích,

vytrysklo v mračen temné skulině

zlaté víno, jež uniká Pánu Bohu

z puklé nádoby bez obruče,

roztékajíc se po horách, rovinách, údolích.

Přes kraj sluncem zlacený,

píší stíny své překotné písmeny,

je to dopis lásky, jenž psán

nejdražší něčí rukou.

Takové klikaté písmeny psávala,

božsky prostá dívka milému svému,

ještě když krvácel z těžkých ran,

když se nemohla rozběhnout k zraněnému

a když se srdcem mu vzdávala

v naději matky s pokornou, bezradnou mukou.