Písmo hvězd.

Noc otvírá zas hvězdnou svoji knihu,

pojď čísti v ní dnes, jiná jest než včera,

mha trochu halí ji jak deska šerá,

však lampa, měsíc, objasní ji v mihu.

Zde Vůz, tam Váhy, v sever hleď a k jihu,

tam ztrácí Labuť stříbrná svá péra,

čteš v zlatém písmu, starost mizí sterá,

jak stromy prach, tak duše střásá tíhu.

Čteš ustavičně, anděl jistě v tichu

obrací listy, čím se hlouběj noří

zrak zpilý jasem v nebeské ty cesty.

A nové runy bájným ohněm hoří,

čím hloub se ztrácíš v tajemnou tu líchu,

v ty nekonečné nebes palimpsesty.