PÍSNĚ KE CHVÁLE DÍVČÍHO TĚLA. (III.)

To míza, která proudí jarem,

jde krví tvojí hořící,

na tvářích rozkvétá ti žárem,

krvavou růží vonící.

Ó proč tvé údy úbělové

se nepromění ve mramor,

než sladké jho, jež láska slove,

tě pojme ve svůj marný sbor?

Ó proč jen nemůžeš tak žhavá,

na věky pyšná, planoucí,

se týčit’ k nebi: mládí sláva,

vzdor zchřadlé zemi chladnoucí?