Písně lesní. (I.)

Naše víska v lůně lesů

před světem se skrývá,

kdo však prožil své tam mládí

o ráji vždy snívá.

Jakby nesnil, vždyť ty lesy

zval již praděd svými,

mělť tam bohy, předků duše

s kmeny posvátnými.

V lůně jich když blažili se

Jonáci a děvy

šumívaly lesy kolem

zvučnými jich zpěvy.

Jinoši když šli ve broji

proti nepřáteli,

duněl si les hlaholem jich,

až se stráně chvěly.

A když padl jinoch jarý

všecko skleslo v žaly,

hučel prales velkým stonem

chlumy steskem lkaly.

Až já zemřu, dej mi Bože,

v rodné vísce spáti:

vímť, že tam přec jedno srdce

pro mne bude lkáti.