Písně lesní. (IV.)

Naslouchal jsem v stinném háji

na měkounkém mechu,

co si vršky šepotají

při tajeném dechu.

Kol mne mrtvá tichost dlela,

jak bych ležel v rovu,

nade mnou pohřební zněla

ve loubovém krovu.

Mladá jeseň lkajícími

bory dále spěla,

lesina se s bory svými

bolně pro ni chvěla.

Jeseň prchla, – již ji žádný

borům nenahradí,

ba i mně čas vyrval zrádný

tiché moje mládí.

Mladí prchlo – mé však boly

rozlétly se v lesy,

usedly si na vrcholy

a potůčky děsí.

Proto srdce do stinného

háje cestu volí:

najdeť tam – vše, což je mého:

mojí lásky – boly.