Písně lesní. (V.)

Mraky se honí, bouře se blíží

ve sivých mračnech blesky se kříží.

Spousty se valí blíže a blíže

prolomila je vlastní už tíže.

Zkáza jim v patách dolů pozírá

a osení i kvítí umírá.

Ach kdo odvrátí neblahý osud?

Avšak tu – strážce: les stráží posud.

Nad lesem letí mračno a bouře

obláčí les se v temný šat kouře.

Bouř doletěla – les tu na stráži

vzhůru povztyčí tisíce páží.

Tisíce páží na vrchu stojí

s bouří a bleskem chystá se k boji.

Větry se hnuly – hrom zaburácí, –

tu šlehl blesk a kmen se již kácí.

Tu a tam opět v ohni kmen stojí,

pochodně míru ve války znoji.

Vysílil hrom se, vylil svou zlobu,

tiše však stojí les po tu dobu.

Mrak mír si žádá, – míň a míň hřímá,

mírumilovný les jej objímá.

Objímá jej a ku prsoum tlačí

tiskne jej k prsoum, mraku je k pláči.

Pláče, je zničen, – splatil to draho:

to že chtěl ničit – slabějších blaho.