PÍSNĚ O MÉ DCEŘI. (I.)

Až budeš větší, po hrázi

budeme choditi k vodě,

dívat se na nebe bez hrází,

na skály, stromy a lodě;

na bílých svlačců veliký květ,

jenž v husté zachyt’ se sítí,

na různého hmyzu drobný svět,

jenž v tůni běhá a svítí;

na velké, zlaté oblaky,

jak tiše blankytem táhnou,

a veliké, bílé na ptáky,

jenž křídly k vodám se nahnou.

Na dvorce v dáli u lesa,

na zelené, kvetoucí nivy,

na všecko, čím srdce zaplesá

a čemu duše se diví!

Jak teprv, dítě, po boku tvém

to vše budu chápat a cítit,

mně bude dvakrát voněti zem

a dvakrát slunce mi svítit!

Až půjdem domů k večeru,

tvou malou jak stisknu ruku,

v své písni celou tu nádheru

jak srovnám do souzvuku!

A poznám, že zde žehnáním ret

a blahem též třásti se může,

co zatím v řece budou se chvět

červánků ohnivé růže...