PÍSNĚ O MÉ DCEŘI. (II.)

Kol jesení juž zvlhla pole,

je pustá, šerá zahrada,

pod okny trčí větve holé;

však listí nežli opadá,

to zlatým tónem, jak se snáší,

jen radost dýchá v jizbu naši

a zvoní: Milada!

I ptáci ztichli. Kde jsou nyní?

Jen mlhy táhnou přes lada,

zas knihu drahých veršů stíní

dlaň v snění – stín vše ovládá.

Všech ptáků ale ševel sladký

zní ze srdce i retů matky

a zpívá: Milada!

K nám přišla jako ptáče malá,

když zmírá vše a uvádá,

by všecky nás tak oklamala,

že zima svět v šer zapřádá,

a zdařila se ta lesť její.

má píseň květů ve závěji

jen dýchá: Milada!