PÍSNĚ O MÉ DCEŘI. (III.)

Den trochu šerý, ten čtrnáctý duben.

Však máme píšťalu a máme buben

a balon červený, jenž k stropu lítá

a na zdi pestrý indián nás vítá,

jenž, šňůrkou trhneš-li, hned údy klátí.

Ať mračí se to! My jsme přebohatí.

A uhodí-li ještě v květnu zima,

nám u mámy se dál to sladce dřímá,

a jestli při všem dlouhou chvíli máme,

za vousy tátu hodně zataháme

a s bábou čtveračíme do únavy.

A rostem při tom. Vše nás poutá, baví,

však nejvíc vlastní nohy, jsou nám známy

od včíra teprv, našli jsme je sami

a teď nás baví denně víc a více.

Tak nedivil se Kolumb Americe.