PÍSNĚ O MÉ DCEŘI. (IX.)

Vidělas ptáka na stromě,

jak seděl na kraji hnízda;

v deště a větru pohromě

tak vždycky v suchu si hvízdá!

Jak ty se díváš z okýnka,

déšť hustý s nebe když splývá,

on lupen si zdvihne zlehýnka

a do kraje, v dál se dívá.

A prší-li, řekne mláďatům:

„dnes dost juž s hraním je, děti;“

a já tě, andílku, přitisknu k rtům

a ukážu ti k sněti:

Buď hodná jako ta ptáčata,

dnes hezky zůstanem v suchu,

až slunce zaskví se do zlata

a motýl ve vonném vzduchu;

pak vyjdeme první rychle ven

i ptáky předhoníme!

Teď déšť co bubnuje do oken,

pěkně se v postýlce dříme.