PÍSNĚ O MÉ DCEŘI. (V.)

Pod okny vlaštovek veselý ples.

– Co chtějí, kam spějí, ó táto?

– Zima juž bude, hleď, řídne les,

ty letí na jih, mé zlato!

– A proč tam letí, vždyť mi přec

zůstanem přes zimu tady?

– My vyhřejem si kamna i pec,

nezemřem zimou ni hlady.

– A mají hnízda na jihu teď?

– Ba, že je mají, mé dítě!

U nás jim do nich napadá smeť

a léta babího sítě.

Ale tam slunce svítí jim zas,

a proto letí juž za ním

přes moře, hory v sluneční jas

v ústrety paprskům ranním.

U nás by neměly v zimě co jíst

a skřehly by do rána mrazem,

a spadly brzy jak uvadlý list

s kalnýma očkama na zem.

– A táto, kdo je posýlá v jih,

kdo v cizí vodí je nebe?

– To láska, dítě, vůdcem jest jich,

ta, která dala nám tebe!