PÍSNĚ O MÉ DCEŘI. (VI.)

„Buď lidem pokoj na zemi

a Bohu v nebesích chvála!“

Svět jásá – ty to nechápeš,

tys ještě tak malá, tak malá!

Ty nechápeš ten shon a chvat,

ten tají cos, ten šuká,

a pak tu radost – tváří v tvář

když ruku tiskne ruka.

Dnes ořech zlatý, s cukrovím

jenž v světla záři kývá,

a úsměv náš ti v jeden sen,

ač vyzlacený, splývá.

A duch můj, svět jejž nezkojil,

u tebe žáčkem je hbitě

a nyní chápe po letech,

jak mohlo svět spasit – dítě!