PÍSNĚ O MÉ DCEŘI. (VII.)

Co v kamnech praská to vesele,

za okny mech se leskne,

jak v lesní hlubině setmělé

ticho je děsivé, teskné!

Co stromek plápolá v světnici,

kol něhož děti se sběhly,

v sněhu tam veverky, zajíci

v brlohy tulí se skřehlí.

Jak dobře tady nám u kamen,

vichr v nichž divoce zpívá,

stůl plný, se stromku pozlacen

pamlsek mnohý co kývá.

Však čtu již, dítě mé, v očích tvých,

jak se as zajíčkům děje?

Na trávě, na stromech sníh jen a sníh –

kdo asi chudinky hřeje?

Jsou sami v té lesní samotě tam?

Mají svůj stromeček taky?

Věř, dítě, jim dobře tak jako nám,

k obrázku upři sem zraky.

Jak půlnoční ve vísce odzvoní,

anděl tu s oblohy slétá,

perutí svou kam se nakloní,

všecko tam voní a zkvétá.

Klín plný darů má, svíčiček,

útlou si vyhlídne jedli,

navěsí na konce větviček

vše, by to zajíci shlédli.

Ne ovšem hračky a panny snad,

kuchyňské nádobí k tomu,

však dobře ví, co má zajíček rád,

veverka proč běží k stromu.

Tam oříšky dá a sem bukvice,

šišek sem smrkových střapce,

a brzy tu zvířat je směsice,

každičké v sněhové čapce.

Tu chroustání je a mlaskání

a šukání, skoků a běhu!

Na nebi hvězd plá míhání,

jiné zas tancují v sněhu,

tak v lese veverky, zajíci

veselý večer též mají

a jako dětičky v světnici

skotačí, tančí a hrají.

A ve vsi v chvíli té půlnoční

lidé jsou v kostele právě,

písničku zpívají vánoční

k Ježíška poctě a slávě.

Tak vidíš na světě celičkém,

vše musí být šťastno v té chvíli,

kdy Bůh sám v dítěti maličkém

k lidem se v soucitu chýlí.

A nikdo nemá trpěti,

když vánoční stromek plá v žehu,

ni ptáček skřehlý na sněti,

ba ni ten zajíček v sněhu!