PÍSNĚ O MÉ DCEŘI. (VIII.)

Šer v jizbě. Ticho, neděle,

v kamnech to praská vesele,

od lesa sněhu závějí

se bílé mlhy vznášejí.

A roste jich rej mlhavý

a brzy houstnou v postavy,

a v záři krbu nachové

tři v okně stojí králové.

Tam s tichou stojí velebou,

svit bílé hvězdy nad sebou

a mnohý nesa vzácný dar

se hrbí v okně dromedár.

Od krbu, kde snil mnohý sen,

se zvedl básník udiven,

šel vstříc jim, na ně zlekán zřel,

však co má říci, nevěděl.

Dva k druhu druh cos šeptali,

pak třetího se zeptali,

a jako velký, černý stín

se v jizbu natáh’ mouřenín.

A kolébku když v stínu zhled’,

v ráz kučeravou hlavu zpět

k nim vtáhnul a se usmál, kýv’,

že tady je ten boží div.

A básník stále na ně zřel,

chtěl cosi říci – však se chvěl

a dojat blaha záchvatem

utíral židli kabátem.

A co skládali dary své,

on dál je kynem ruky zve

a cosi mluví nadšeně,

však nesouvisle, zmateně.

Tak jako: – Páni, velká čest,

však bojím se, to omyl jest,

že sem jste přišli s poklonou,

má žena není Madonnou.

Leč nežli k rýmu dopad’ rým,

vše mizelo mu v šer a dým,

tři králové dál jeli zas

a jednoho zněl mlhou hlas:

Ó běda, bratří rozmilí,

měl pravdu – my se zmýlili,

ó velká chyba, velký klam,

to není božské dítě tam!

Však mouřenínský onen král,

jenž básníkům, jak vidět, přál

a naschvál jim to všecko splet’,

dal za odpověď jemu hned:

Co na tom – juž se chybilo,

a královské by nebylo,

brát nazpět, co jsme dali již;

pospěšme raděj domů spíš.

Ta chyba není veliká,

vždyť je to dítě básníka,

a na tom světě dalekém

vždy omyl vládne člověkem.

A v posled božský spasitel

když vyrostl, rád děti měl,

ba v nich se rodí světu zas...

Dál mlha stlumila mu hlas.

A dále jeli na východ

a znikli jako zlatý bod,

jak mlhy když se vznášejí

od lesa sněhu závějí.

A básník v síti nových dum

tisk’ ručku svého děcka k rtům,

a to se smálo přesladce

jak ve andělské pohádce.