PÍSNĚ O MÉ DCEŘI. (X.)

Naslouchám v noc, je hluboká

a vonná a teplá a snivá,

sám sobě zdám se přeludem být,

v druž stínů jenž splývá.

Dívám se v dálku, tmou kmitá se

květ stromů jen, cestu jenž vroubí,

nad nimi matné obrysy hor

s večerním nebem se snoubí.

A prší pomalu, je to jak sen,

a rozeznávám jen s těží

déšť kapek a déšť květu, jenž tmou

se v trávě navlhlé sněží.

A celou duší piju ten mír,

jenž rozlit je strání a polem,

ó ticho, jen ticho, štěstí je tu

a hodně blízko jde kolem.

Já počkám si – tam za stromy

u okna jistě teď stojí

a sype samý růžový květ

v sny ženě a dcerušce mojí!