PÍSNĚ O MÉ DCEŘI. (XII.)

Hleď, Milo, jaro vrátilo se,

zní všady hovor, smích a ples,

své drobné nožky koupá v rose

a ustrojit se chvátá v les.

Jen počkej chvilku, vyjde záhy

a bude samý šperk a květ,

svůj fialkový pohled vlahý

si skryje zlatých do jehněd.

A brzy na tebe též kývne,

v cest stín nahází jas a třpyt,

že kdo tím teplem neoživne,

kus ledu musí v ňadrech mít.

A půjdem v luh i lesů šero,

tam snad je v píseň zachytím,

a ve úsměvu tvojím, dcero,

že zde je, teprv ucítím.