PÍSNĚ O MÉ DCEŘI. (XIV.)

Milada tančí. Ze sítí

tak potápka se vyřítí,

tak hvězdy trysknou v nebes luh

a keřem tanec zlatých much.

Ví, kdy má skrčiti se níž,

jak kočička, když chytá myš,

a kdy se vztyčit v nový skok,

kdy uvolnit, kdy zrychlit krok.

Kol vážné stromy hlavy uklánějí

a pampelišky ve trávě se smějí.

Dál tančí šotek maličký,

teď vyhoupne se na špičky,

teď víří jak elf z pohádky,

až zvoní jeho podpatky

ve křiku, smíchu, tlesku ruk

jak ve pavučin přízi Puk,

a perly zoubků cení v smích,

jak větřík by se kvítím zdvih’.

Kol vážné stromy hlavy uklánějí

a pampelišky ve trávě se smějí.

Ó tanec, to je čaroděj!

na jeho kyn vše jeden rej,

i po kameni tančí zdroj,

po suchém listí vrabců roj

a motýl s včelou vesele

se honí kolem jetele,

a zem a v prostor mlhavý

dál hvězdné tančí soustavy!

Kol vážné stromy hlavy uklánějí

a pampelišky ve trávě se smějí.

A věru nemá umdlení

ten let a skok a víření.

tak myšlénky též víří v skráň.

Ó dítě, tančit neustaň,

spěj světem jako květů pýr,

tě nikdy neznav jeho vír,

a v jeho shon tvůj dětský hlas

zní: Stále v kolo, znova zas!

Kol vážné stromy hlavy uklánějí

a pampelišky ve trávě se smějí.