PÍSNĚ O MÉ DCEŘI. (XV.)

Schopenhauer s Hartmannem

leží na mém stole;

v modru zlatem protkaném

oknem svítí pole.

Tlum včel spěje k jeteli,

skřivan k modrým výším,

ze zahrady veselý

pokřik dětí slyším.

V nich též dcery mojí hlas

jako stříbro zvoní,

zamyslím se a skráň zas

nad knihy se kloní.

Kdo tak viděl samý žal,

lež a bídu všecku,

ten se nikdy nedíval

v oči svému děcku!