PÍSNĚ SMUTNÉ EROTIKY

Trpíš, trpíš, nezapřeš.

Hlava tolik bolí.

Úsměv sobě samé lžeš,

hlava tě však bolí.

Z roboty jdeš v robotu.

Hlava tolik bolí.

Otrok jsi už bez potu,

hlava tě jen bolí.

Juž se ani nerozbouříš.

Hlava tolik bolí.

Vím to, vím, i ty to víš.

Hlava nás jen bolí.

Bouře se vybíjí nad lesy.

Někdo se ze žalu oběsí.

Někdo, než jitro se rozbřeskne,

odejde – rána tam zatřeskne.

Někdo se divoce zasměje,

až mráz ti údy se proleje.

Někdo jen v samotě zapláče.

Každý to děláme jináče.

Dívám se, dívám se do mračen

lijákem celičký umáčen.

Dívám se, chytám se za hlavu.

Tak bych se rozběhl v dálavu.

Někomu pad’ bych tam v náručí.

Plakal, že nikdy nic nevzpučí.

Neřeknu, že chtěl bych umříti,

neřeknu, že chci žíti.

Do noci mé cosi vykřiklo,

jak lešení když se sřítí.

Pod lešením někdo krvácí,

a nikomu pomoci není.

Vzteklého kohouta červeného

tam hodím pro vyhlazení.

Jen ticho, pro bůh, ticho ne,

teď klidu nemohu snésti!

Po cestě srázné mě doveďte,

kde pekelná hudba chřestí.

Chci hluk a žár a plameny,

chci nejvýstřednější tóny,

na věžích kostelů vyhořelých

mně prasklé probuďte zvony.

A nezapomeňte na číše,

na číše u dubových stolů!

Chci hluk a žár a plameny,

jed krutých alkoholů.

Jen ticho, pro bůh, ticho ne!

Mé srdce je choré až k smrti,

pod víčky slzy mi čekají

a v hrdle se výkřiky škrtí.

Neproklínám nikoho, třeba že bolí to, bolí,

chřestím jen jako strom holý

v zimě.

Nevyčítám nikomu; na tobě není viny,

nebyla’s ani milenkou při mně

a za ženu měl tě jiný.

Neproklínám nikoho, nevyčítám pranic;

snad mám ještě dost síly

zanésti srdce, jež kvílí,

do sněhových vánic,

omýti je v lavinách, promraziti je ledem,

zapomenout, co mu bylo oplaceno jedem.

Snad zas kdysi bude silné

krví obnovenou.

Snad zas kdysi... V noci vilné...

Snad zas kdysi bude silné

tváří v tvář se ženou.